S červeným půlměsícem v zádech a metalem v uších od moře na Everest, zpátky a na Sněžku 3. díl

Takže ten canyoning....

Pravidlo č.4: Nevěř pořadatelům (když říkají, že tam nebude voda a není nutné brát neopren).

Situace: je noc, stojíme u jakéhosi otvoru kamsi... Honza jde první, brzy se ozvou výkřiky otužilců a :" Je tu voda, dejte si všechno do loďáků".
Dáváme, jen sušenky nechávám v postranních kapsách. To je naposledy co jsem je viděla, chvíli poté už se vznášely v tureckých jezírkách.

Slaňuju nad hladinu, ruším jištění a s největším sebezapřením skáču do vody....do prčic, je to ledárna. Několika zběsilými tempy se dostávám na břeh. Být kardiak, tak jsou to jsou asi moje poslední. Lezu z vody, po těle se rozlévá příjemné teplo a říkám si, že ten canyoning byl docela fajn :-)

Jenže....
..kaňon pokračuje....další jezírko...slanit, voda mi srší na hlavu, skála smeká jako ďas...jezírko, slanit, jezírko. Zatim asi nebylo tak špatně aby nemohlo být hůř, protože zírám na skalní skluzavku. To fakt ne...chvíli schlíple dumám, jak to vynechat... nejde...tak jedu, pád do vody, čelovka s hlavou se noří kus pod hladinu...sakra, jak já nesnáším vodu kde nevidím na dno. Suché oblečení se klepe strachy v loďáku a já se klepu zimou. A zase voda...slaňuju k dalšímu a vidím kluky klepat kosu na kameni, konečně konec! Plna optimizmu se škrábu za nimi.

"Tak jsme to zvládli, proč se nepřevlíkáte?"Naivní. Vidím lano a hluboko pod námi v černočerné tmě září oheň. Čeká nás ještě to avízované 70m slanění. Kurňa proč zrovna tady!
Jenže lano vypadá jak po útoku tupou mačetou- prodřené o hranu. Na tom nemůžeme jet. Telefonát s pořadateli- vydržte, do půl hodiny to vyřešíme...jak asi, když jsou dole pod kolmou stěnou? Drkotám si zubama div si plomby nevymlátím a snažím se dřevěnejma rukama vylovit alu folii z vibrujícího batohu. Vymýšlíme zlepšovák-dát si ji na holé tělo a přes to oblečení. Fakt zázrak! Tak sedíme jak čtyři zlato-stříbrní ztroskotanci na šutru a smutně koukáme na oheň daleko v údolí. Konečně volají, ať si lano povytáhneme a navážeme pod poškozeným úsekem, že je dole dostatečná rezerva, aby nám to stačilo až na zem. Jede první, druhý, třetí...a já. Nohy kloužou po oslizlé skále, všude crší voda. Poprvé oceňuji tmu, která halí tu šluchtu dolů. Konečně země!

Přeplavat poslední vodu. Ujímá se mě místní horolezec a vysvětluje závěrečnou "lanovku" přes údolí. Ručkuju si po laně, kochám se líbeznou tmou a těším se... na ohníček! Rozmrzáme, převlíkáme, jíme a valíme pro kola. A já doufám, že bylo nejhůř, aby nemohlo být hůř:-)



Black or white?

S červeným půlměsícem v zádech a metalem v uších od moře na Everest, zpátky a na Sněžku 2. díl

Start! 52 těl padesáti dvou lidí z 13ti 4-členných týmů se dává do pohybu, 52 párů plic se snaží udýchat 300m převýšení na první kontrolu...sbíhá dolů, přesedá na kola a vyráží na bikovou etapu.
Mapa je zelená jako vojenský ponožky, cesty nevýrazné, takže za jízdy se moc číst nedá. Jenže my si zatím myslíme že jo:-) Až když v zatáčce hledáme kontrolu a zjistíme že jsme ale v úplně jiné zatáčce... někde jsou cesty navíc, někde chybí. Pravidlo č.1: "Nevěř mapě...."Jednu kontrolu nacházíme čistě náhodou, protože zázrakem jedeme kolem, zakreslenou jsme ji měli blbě někde jinde. Takže pravidlo č.2:"....nevěř ani sobě". Pravidlo č.3: "Věř buzole, zhruba vrstevnicím a Turkům(jestli jim ovšem rozumíš:-)"

Další 2 kontroly dobrý...a na 107ku to zase přišlo. Najednou nevíme kde jsme....ale jakože vůbec. Takže nejdřív zkoušíme analyzovat kde se stala chyba. Nacházím místo které zhruba odpovídá vrstevnicemi, ale je tu navíc oproti mapě cesta jako ..kráva...furt nevíme...mírně zevluju, tahám svačinu...Najednou jede auto, místňáci. Hovoříme rukama nohama...ani jedna strana netuší o čem. Nakonec nějak vyplyne, že musíme doleva.
Jedeme, furt netušíme kde jsme, držíme směr na velkou horu u které by měla být kontrola...Pak je to pár kiláků zostra do kopce, mezitím nás stihne poplivat místní schizofrenně-dementně vypadající pán a já mám jasno, psychiatrii opravdu dělat nebudu!

Setmělo se. Jedeme po cestě co vede až ke kontrole, jenže najednou kilák před ní končí. Obhlídka terénu-rovně nic, vlevo koryto řeky, vpravo skály. Zkoušíme je vrchem obejít, ale vedou pořád výš. Táhneme se (a kola) zase dolů. Řekou to prý taky nejde. Otáčíme to a 12km objíždíme. Pravidlo č 4- "Přelez, přeskoč...a když to nejde tak objeť".

Konečně bajková etapa končí, rádi svěřujeme kola do rukou pořadatelům, krátké rozmrznutí u ohýnku, nastavujeme výšku trekových holí a razíme na 2184m vysoký kopec,kde je další kontrola. Cestou dolů oslnivý východ slunce, pak hledání cesty, která asi existuje jen v mapě, korytem potoka nahoru dolů..kontrola...depo! Naše oranžové tašky! Jak jsem se na ně těšila. Je v nich jídlo, čisté oblečení a nějaká energeticko-kofeinová podpora...a jdeme dál...a zase se setmělo...a já zjišťuji, že se při chůzi dá i vcelku obstojně spát :-)

Kontrola č. 210. Za ní má být canyoning... a taky byl!
Ale to až příště.....

Photos by Mehmet Yagci and Michal Peitz

S červeným půlměsícem v zádech a metalem v uších od moře na Everest, zpátky a na Sněžku 1. díl

...čili reportáž z adventure závodu v Turecku -Lycian Challenge 2011.

16.10.- Den balení: kolo zúžit, zkrátit, dostat do krabice, obalit, zalepit....do tašky-oblečení, lezení, chemie, buzola, píšťalka, blikačka, světlo....knížka, foťák...vazelínu koupit!!!nezapomeň!
To všechno a sebe dostat na letiště, do letadla a do Turecka...a dalších 7 českých závodníků k tomu, protože jedou 2 týmy.

V Turecku všechno a všechny dostat z letadla, do mikrobusu, z mikrobusu a do hotelu- luxusní hotelový komplex Lycian World nedaleko města Fethiye nás vítá a my poprvé v duchu zalitujeme, že nám kola v krabicích přiletěla. U snídaně už litujeme nahlas....když brouzdáme s talířkem třetí obchůzku mezi vajíčky na x způsobů, kašičkami, čerstvým ovocem a voňavým pečivem...s kulisou moře po boku.

18.10.-Den skrytého tajemství: o závodě stále nikdo neví téměř nic. Takže nakupujeme jídlo, rozjíždíme profesionální přípravnu namazaných housek, rozšiřujeme a prodlužujeme kola, opravujeme následky drsných letištních nakladačů zavazadel a večer plni očekávání sedíme na meetingu:
- závod bude klasický- nějaký počet kontrol, musí se jít ve správném pořadí, rafty nebudou, start zítra ve středu v 11:00, časový limit do soboty do 17:00, kdo přijde pozdě je disk. A dá se to stihnout posbírat všechno? ...úsměv...to nevíme. Mapy bez kontrol dostanete po večeři, my je teda neaktualizujeme úplně každý rok, tyhle jsou z roku 95 :-)

19.10.-Den startu: Závod vlastně začal už ráno, kdy nám 90 minut před odjezdem na start rozdali souřadnice kontrol - ....73,482 east/ 69,613 north..ze zeměpisných délek a šířek už mi za chvíli jde hlava kolem, ale kreslíme...hotovo-všech 52 kontrol. V autobusu cestou na start mi došlo, že černé tenké čáry na mapě vedoucí vždycky striktně do údolí nebudou luxusní silničky, ale potoky. O tom, že to samé platí i pro tenké přerušované čáry jsme se přesvědčili až v druhém korytu potoka, hledajíce tu zatracenou pěšinku.

Přijíždíme ke startu...tak rychle vyčůrat, utáhnout popruhy batohu a START!




Předzávodní kontrola povinné výbavy

Do Turecka za dobrodružstvím!

Lycian Challenge

- adventure race v Turecku
- 19.-22.10.
- víc informací tu:

http://www.lycianchallenge.com/

Někdo září, někdo v září ......nezáří

Podzimní o-sezóna je skoro za námi a mě se často někdo ptá, jestli jako ještě běhám, jakto že neběžím to a to...

Takže to vysvětlím jednou větou:
Byl nebyl na konci srpna jeden dlouhý "orienťák"(viz příští článek), který jsem vcelku úspěšně přežila, ale běžeckou rychlost ztratila, MČR sprint radši vynechala, na svěťáky se poctivě chystala, MČR klasiku skoro bez chyb zaběhla, přesto 12 minut od ségry dostala a svěťáky neběžela...
Jak by řekl Jára Cimrman-snažila, plakala, nezvládla...

Czech adventure race 2011

video ze závodu

Stvrzeno a odplaveno Petitem

To si nevyberete. Někdy se na vás sportovní štěstí (s)prostě vykašle když ho opravdu potřebujete (letošní nominačky na MS) a pak se vám to snaží vynahradit když je vám to úplně jedno. Jako třeba mně na vícedenních závodech Petit Prix v Lučanech nad Nisou, které proběhly v terénech loňského MČR na middlu, čili v -na Českou republiku- nezvykle detailních a zajímavých lesích.

Takže, potřebovala jsem sice hlavně potrénovat na kole, ale dát si ujít tenhle terén? Tak jsem se nechala odvézt do Lučan i s kolem. Horké letní slunce a pocit, že konečně nejde o výsledek, ale o prožitek udělali svoje, přišla chuť na pivo. Tak jedno dáme...
Účinek se dostavil, a protože nešlo jenom o desítku, tak i dlouho vydržel- sebevědomí šlo nahoru, koncentrace dolů... zůstaly nějaké základní o-instinkty a ta vtěrka štěstí, takže přestože jsem běžela vždycky jen na směr a nezdržovala se nějakým pečlivým čtením mapy, tak tam ta kontrola prostě vždycky byla. Etapové vítězství a s prvními provazy deště rychle na kole domů.

V sobotu ráno furt pršelo, ale sedám na kolo a vyrážím. V Železném Brodě jsem si ještě myslela, že start stihnu. V Pěnčíně už ne. Takže to nebylo formou, že se mi včera tak skvěle frčelo, ale proto, že to bylo skoro pořád z kopce. Dojíždím na shromaždiště, na nohy které od kotníků dolů necítím (to se tak někomu v létě stává) "lepím" tejpovačku. Samozřejmě nedrží. Na startu mě pouští z koridoru pro příchozí, takže neva že jdu o 15 minut pozdě. Běžím jako čert. Čert co má dvě ochrnutá kopyta. Udělat si výron, tak si toho asi ani nevšimnu. Tři kontroly před cílem konečně nohy rozmrzly, ale zrychlit už to stejně nejde, zase bolí stehna...Takže přes pocit chromého (promiň Adame) závodníka jsem si to v lese fakt užila, mapově to bylo moc pěkné. Ale nějak se mi nechce domů, protože je kosa a prší...tak tomu zkoušíme pomoct čajem s rumem...docela to pomáhá:-) S pocitem topícího se cyklisty (bez blatníků cáká voda přímo do obličeje) dorážím dom a zjišťuju, že přes veškeré snažení nesnažit se o nějaký výsledek jsem po dvou etapách první.
A bylo hotovo. Probudil se ve mně ten otravný nadržený závodník -přesně takový, kterého na ostatních tolik nesnáším- když jim jde jen o výsledky, nehledě na to jaká byla na závodech konkurence a jaký vlastně podali výkon...
Ale na druhou stranu proč nejít po výsledku, třeba to bude letos jediný :-)

Takže v neděli se začíná závodit! Jedu tam autem, tejpuju, rozklusávám se... a v lese jdu hájit čest na klasice, kterou postavil Zdeněk Ďuňďa Zuzánek. Trať se mi hodně líbí, spousta voleb postupů, některé dohledávky fakt nejsou zadarmo...třebata u 8ky, kde běhám od jednoho význačňáku v hustníku k druhému, třetímu, prvnímu, třetímu....začínám se trochu bát...a taky ještě víc snažit, takže nakonec celkové vítězství uhájeno! Závodník je spokojen :-) A já děkuju pořadatelům z Tatranu Jablonec nad Nisou za povedené závody a obdivuji s jakým nadhledem snášeli teplotní a srážkové rozmary letošního léta, které jim všechno zkomplikovaly mnohem víc, než nám závodníkům.

b5h- NJTLND sólo

Nejen Krkonošská sedmdesátka má svoji letní variantu. Letos se přidal i druhý nejprestižnější závod Jizerských hor -Bedřichovská pětihodinovka-se svoji bikovou verzí. V sobotu 23.7. se vydalo 203 borců a borkyň na 5 hodin hledat lampiony do známých i neznámých koutů Jizerek. Na ploše mezi Bedřichovem, Oldřichovem v Hájích, Raspenavou a Jizerkou na nás čekalo 27 kontrol s bodovým hodnocením 10- 80. Stačilo co nejvhodněji pospojovat trasu a vydat se na lov.

Závod se jel oficiálně ve dvojicích, pár odpůrců týmových sportů (jako třeba já) se vydalo sólo.
Potřebovala jsem hlavně pět hodin makat na kole jako trénink, takže mi bylo celkem jedno kam pojedu. Proto jsem se moc nezabývala vymýšlením trasy a vyrazila. Začátek byl klasicky stylem časovka. Abych se nezdržovala po oražení kontroly, vrazila jsem většinou kartičku do zubů a zandala ji na rovnějším úseku. Jelikož byla obalená červenou izolepou, popřál mi občas někdo "dobrou chuť" v domnění, že doplňuju energii nějakou vychytanou sušenkou.
Bodíky naskakovaly, kopec z Kristiánova mě bavil ještě víc než na běžkách, pak jsem dvakrát o kilák přejela kontrolu a završila to nepochopitelnou volbou postupu po zelené značce mezi k. 21 a k.20. Úzký potůček, který před deštěm byl ještě pěšinkou... i ten se však za vetším potokem ztratil. Zelená značka nikde. Nadávám na Klub českých turistů, odkládám kolo, tahám svačinu a vydávám se na průzkum pěšky. Asi po 5ti minutách nacházím konečně zelené pokračování a závod znovu začíná. Na Hraniční, na Paličník a po červené dolů. Potkávám spoustu týmů v protisměru a začínám být nervózní. Oni už jedou kopec z Hejnic nahoru, stihnu to do limitu, když jedu teprve dolů? Nevzdávám se ale té osmdesátky (kontrola č. 16), pak najíždím na žluté značce omylem na singltrack. Ne, že by mě to nebavilo, projela jsem si ho celý, ale když kličkuju už druhé kolečko, začnu hledat únikovou cestu. Dál nemůžu vynechat 15ku a 13ku....a teď se ukáže. Čeká mě kopec po zelené z Ferdinandova. Z mapy to vypadá skoro nevyjetelně. Dole manuálně přehazuju na nejlehčí převod, protože tam možnosti mojí přehazovačky momentálně nesahají. Kam se hrabe Donutilův Strmilovák. Lepím se na řidítka a hypnotizuju přední kolo aby zůstalo na zemi. Postupně mě kopec začíná bavit a na Hřebínku mi je skoro líto, že končí. Vypadá to, že mám čas ještě sebrat 3ku, tak se tam vydávám a potom chytám třetí dech, nasazuju časovkářské tempo a valím do cíle. Stihnuto 40 sekund před vypršením limitu. Mrázek si oddechnul a já taky, protože jsem zjistila, že jsem si pumpičku zapomněla v autě.
Takže díky moc Mirkovi, Markétě a Elle za pěkný závod a těším se na bílou variantu!

Francouzské delikatesy

Už je to deset dní, vše zůstalo navždy pohřbeno v nedostupné minulosti, jenom hořkost slz jako by stále provokovala oschlé rty, rty patřící posmutnělé tváři orienťáka, který zažil co znamená běhat s mapou ve Francii u Annecy a který zjistil, že již v životě nechce nic jiného....kterého už přestaly bolet vyčvachtané kotníky z těch tun šutrů, kterému už mizí modřiny od polámaných klacků, který už zapomněl jaké úsilí ho stálo běžet v tom bordelu pod 10 minut na kilák.
Camembert, Brie, Reblochon, paštička,terrina, Bordeau....francouzské delikatesy- k nim přibyly- Crét de Bénévent, Le Revard, Le creux qui sonne...mapy, na kterých jsme 6 dní trénovali na přípravném soustředění na MS 2011- a nejdřív vlastně ještě na nominačky :-)

Odběhli jsme závod v middlu, survival v longu (kde klukům nepřišla 1 občerstvovačka na skoro 2 hodiny ve vedru zrovna adekvátní), vyzkoušeli jsme si i mapování (vlastně jenom revizi prostoru) a výsledek?- obdivuji mapaře, že to vůbec dokážou dát na papír,na druhou stranu jsem zjistila, že mě tahle činnost zatím vůbec nebaví.
Počasí tradiční-od slunných veder, přes déšť až k závěrečné bohaté sněhové nadílce.

Suma sumárum:

1) nepodceňovat dohledávky-nefunguje česká taktika- naběhnout do kolečka a tam už to uvidím. Je potřeba předem si v mapě prohlédnout jak bude okolí kontroly vypadat a běžet pečlivě až ke kontrole.
2) orientovat se podle vrstevnic (kopečků, údolíček), pěšiny a průseky brát s rezervou
3) hodně obíhat- po cestě až co nejblíž ke kontrole, přesně vědět kde ji opouštím, zpomalit a na jistotu ke kontrole. Nedokazovat si své umění tím že půjdu přímo, když okolo vede cesta. Je to prostě pomalejší, i když větší adrenalin.
4)při rozhodování o dlouhém postupu se dívat i na dohledávku-u které varianty bude jistější a rychlejší.
5) pozor při přebíhání terénem z cesty na cestu- třeba já mám tendence nehlídat směr a bežet zbytečně déle paralelně, než kolmo na cestu.
6) ztratit kontakt s mapou většinou znamená najít se až na nejbližší cestě ( v lepším případě)
7) počítat s možností sněhu kdykoliv
8) pořádně zatejpovat- nešetřit materiálem
9) vyhnout se černým tečkám (šutrovišti), o to důsledněji, pokud je to ještě v zeleném
10) nečíst si v autě cestou na trénink! Bude ti špatně.

Na závěr pár map:
bude :-)

Švýcarská pohádka

Začátkem dubna jsme strávili pět dní na soustředění ve Švýcarsku v blízkosti města Schwyz. Nejdřív jsme si za parného letního počasí na švýcarském mistrovství na sprintu a middlu prověřili naše aktuální o-formy. Utkvěla mi ale hlavně forma Švédky Heleny Jansson, která suverénně vyhrála oba závody.

Na další dny jsme popojeli o několik set výškových metrů na náhorní planinu a zabydleli se v bílém domečku. A nebyl to jen tak obyčejný domeček! Našli jsme tam kuchyňské nádobí obřích rozměrů, kdy "pánvičku" šlo uzvednout jenom se značným úsilím oběma rukama a do největší naběračky by se najednou vešly 3 půllitry piva. A hlavně- z toho domečku byly takové výhledy na zasněžené hory, že jsme chvílemi litovali, že jsme tu jen kvůli orienťáku. Takže aby nám to nebylo líto, tak nám aspoň druhý den napadl sníh a teplota klesla hluboko pod kapacitu chtění jít si v tom zaběhat.

Nic nás ale nezastavilo a odběhali jsme 5 výživných tréninků v náročných terénech. Pro lepší představu- middle na 35 minut měřil 2,5km (a to byl ještě převážně z kopce).
Ucelené info o akci zde
Mapa z middlu, "brutus" okruhů a věšáka-sběrače:
(pozn.- ty kudrlinky na GPS postupech nejsou vtip)

Masopust v Rovensku

Mekong- kambodžská část

A vzhůru do Kambodži! Tam, co se týká Mekongu, je asi nejzajímavější jezero Tonlesap (přeloženo- Velké jezero), které se v období dešťů plní vodami Mekongu, zatímco v období sucha (listopad-červen) je hladina Mekongu níž než hladina jezera a voda se vrací z jezera zpátky do řeky. Tím se obnaží rozsáhlá úrodná území.
Nebude tomu ale na věky, protože Číňané plánují na Mekongu na svém území systém více než 20-ti přehrad, které zřejmě zadrží sedimenty a vyhladoví tím rybí populace na dolním toku i úrodná políčka. Přehrady také zadrží vodu z monzunových dešťů, takže hladina Mekongu nestoupne natolik, aby se jezero Tonlesap zaplnilo vodou.

Blízko jezera leží město Siam Raep a nedaleko i nejznámější památka Kambodži- rozsáhlý komplex- Angkor- v období 9.-13. století hlavní sídlo khmérské říše. Dnes oblíbená turistická destinace se spoustou více či méně přírodou pohlcených chrámů. Nejznámějším a nejzachovalejším je Angkor Wat. Nejkrásnějším ale podle mě Ta Prohm, kde se natáčely i pasáže filmu Lara Croft- Tomb Rider.



Tím Mekong opouštím....ten překračuje hranice do Vietnamu a obrovskou deltou se vlévá do moře. A z oblasti této delty se k nám dováží i Pangasius- mnohými konzumován jako mořská ryba...ve skutečnosti ale sladkovodní...což jí ale na chuti neubírá!




Tak zase někdy někde! (pokus o autoportrét s nejslavnějším stromem Angkoru)