....Pravidlo č.4: Nevěř pořadatelům (když říkají, že tam nebude voda a není nutné brát neopren).
Situace: je noc, stojíme u jakéhosi otvoru kamsi... Honza jde první, brzy se ozvou výkřiky otužilců a :" Je tu voda, dejte si všechno do loďáků".
Dáváme, jen sušenky nechávám v postranních kapsách. To je naposledy co jsem je viděla, chvíli poté už se vznášely v tureckých jezírkách.
Slaňuju nad hladinu, ruším jištění a s největším sebezapřením skáču do vody....do prčic, je to ledárna. Několika zběsilými tempy se dostávám na břeh. Být kardiak, tak jsou to jsou asi moje poslední. Lezu z vody, po těle se rozlévá příjemné teplo a říkám si, že ten canyoning byl docela fajn :-)
Jenže....
..kaňon pokračuje....další jezírko...slanit, voda mi srší na hlavu, skála smeká jako ďas...jezírko, slanit, jezírko. Zatim asi nebylo tak špatně aby nemohlo být hůř, protože zírám na skalní skluzavku. To fakt ne...chvíli schlíple dumám, jak to vynechat... nejde...tak jedu, pád do vody, čelovka s hlavou se noří kus pod hladinu...sakra, jak já nesnáším vodu kde nevidím na dno. Suché oblečení se klepe strachy v loďáku a já se klepu zimou. A zase voda...slaňuju k dalšímu a vidím kluky klepat kosu na kameni, konečně konec! Plna optimizmu se škrábu za nimi.
"Tak jsme to zvládli, proč se nepřevlíkáte?"Naivní. Vidím lano a hlu
boko pod námi v černočerné tmě září oheň. Čeká nás ještě to avízované 70m slanění. Kurňa proč zrovna tady!Jenže lano vypadá jak po útoku tupou mačetou- prodřené o hranu. Na tom nemůžeme jet. Telefonát s pořadateli- vydržte, do půl hodiny to vyřešíme...jak asi, když jsou dole pod kolmou stěnou? Drkotám si zubama div si plomby nevymlátím a snažím se dřevěnejma rukama vylovit alu folii z vibrujícího batohu. Vymýšlíme zlepšovák-dát si ji na holé tělo a přes to oblečení. Fakt zázrak! Tak sedíme jak čtyři zlato-stříbrní ztroskotanci na šutru a smutně koukáme na oheň daleko v údolí. Konečně volají, ať si lano povytáhneme a navážeme pod poškozeným úsekem
, že je dole dostatečná rezerva, aby nám to stačilo až na zem. Jede první, druhý, třetí...a já. Nohy kloužou po oslizlé skále, všude crší voda. Poprvé oceňuji tmu, která halí tu šluchtu dolů. Konečně země!Přeplavat poslední vodu. Ujímá se mě místní horolezec a vysvětluje závěrečnou "lanovku" přes údolí. Ručkuju si po laně, kochám se líbeznou tmou a těším se... na ohníček! Rozmrzáme, převlíkáme, jíme a valíme pro kola. A já doufám, že bylo nejhůř, aby nemohlo být hůř:-)
Black or white?
